Rozhovor s Julií Dostálovou, kreativní producentkou a kurátorkou Příběhu obrazu z.ú.

Co Vás přivedlo k projektu Příběh obrazu?

Vyučuji na waldorfském lyceu v Olomouci umělecké předměty, vedle svých dalších pracovních a studijních aktivit, a v minulém roce jsem na nabídku soutěže reagovala tím, že jsem své studenty pobídla k přihlášení. Koncept se mi velmi líbil – a cítila jsem, že jde o mimořádnou příležitost pro mladé tvůrce. Jedné z mých studentek se podařilo zvítězit a měla opravdu velkou radost. Měla jsem v plánu zapojit své studenty i letos, ale nečekala jsem, že se mi pan Hudec ozve přímo s nabídkou zapojení do projektu. Jelikož se ráda pouštím do různých zajímavých projektů souvisejících s uměním, kulturou a vzděláváním – neváhala jsem kývnout ani nyní a již pomalu se zapojuji do komunity a organizace, což je skvělé.

Čím Vás tento projekt zaujal oproti jiným uměleckým aktivitám?

Velmi mi imponuje idea provazování a setkávání "vysokého" a "nízkého" umění – jakkoli se nedomnívám, že lze takto striktní dichotomii plošně společensky a kulturně aplikovat. Díky Příběhu Obrazu vzniká unikátní kreativní prostor, v němž se snoubí řemeslná zdatnost a zkušenost profesionálních aktérů provozu světa současného umění – s na druhé straně chutí objevovat a svobodně se projevovat bez ohledu na limity či předsudky. Projekt otevírá široký mezilidský a mezioborový dialog, v němž nalezne místo téměř každý – čímž má potenciál nejen umělecky obohacovat a rozvíjet, ale také stmelovat a podporovat nezávislé vyjádření a otevřenou mysl.

Na co se v projektu nejvíce těšíte?

Těším se, že budu moci vlastní kreativní invence a kritické myšlení aplikovat do práce na projektu – jako kreativní producentka, kurátorka, ale i porotkyně. Práce s jinými, nejen mladými, kreativními lidmi je obohacující a jako člověka mne silně posouvá. Mám radost, že mohu získat nové zkušenosti a rozvinout své kontakty a rozhled v oboru.

Co vás na práci s uměním nejvíce naplňuje – a co je naopak nejnáročnější?

Velmi mne naplňuje vnímat a interpretovat svět skrze umění, a naopak rozptylovat hranice mezi uměním a každodenním životem ve výkladu uměleckých děl i během procesu umělecké tvorby. Komunikace, poznání, otevřenost a samotná šíře celé oblasti je pro mne klíčovým důvodem, proč mne práce s uměním baví. Ať se již věnuji teorii, tvorbě či výuce – vždy mi právě umění dává možnost poznat věci a lidi jinak – zároveň v nich otevřít jiný způsob uvažování a bytí. Jako nejtěžší vnímám situace, kdy musím někomu obhajovat, proč je umění a kultura ve společnosti na důležitém místě nebo jakou hodnotu má konkrétní umělecké dílo – které například nesplňuje povrchní estetická kritéria většinové společnosti. Nesnadné je popularizovat bez ztráty hodnoty a hloubky, také je udržet motivaci sebe a druhých, pozitivní příliš není ani obecně současná situace v kultuře z politického hlediska a společenské podpory.

Máte nějaké oblíbené umělecké směry, autory nebo díla, ke kterým se často vracíte?

Určitě je mi blízký konceptualismus a postmoderní smýšlení, performance art, multimédia, obecně moderní a současné umění. Mezi mé oblíbence patří Marcel Duchamp, raná Marina Abramović, Ana Mendieta, umělci Fluxu, z českého prostředí Petr Štembera, Jan Mlčoch, Jiří Kovanda, Vladimír Havlík, Tomáš Ruller, Jakub Adamec. Z malby ke mně velmi promlouvají díla nové figurace – Francis Bacon, Lucian Freud, dále pak Mark Rothko a jeho lyricky abstraktní meditativní plátna. Dílo, jemuž jsem za svůj život věnovala patrně největší pozornost, je revoluční Manetova Olympie z roku 1863, k níž jsem zpracovávala několik rozsáhlých analýz a výzkumů. Ze starších děl mi vždy imponovala Zahrada pozemských rozkoší od Bosche, malby od Goyi z černého období nebo pojetí pozemského světce a projevy raného naturalismu u Caravaggia. Také mne vždy fascinoval Davidův Umučený Marat – jehož originál jsem viděla v Museé des Beaux-Arts v Bruselu. A na závěr – mou věčnou láskou zůstává Egon Schiele a jeho figurální exprese – která pro mne často byla inspirací i ve vlastním pojetí figury v kresbě i malbě.

Jaký byl Váš první silný zážitek s uměním, na který dodnes vzpomínáte?

Takový zážitek asi přímo nemám – ve smyslu kontaktu s nějakým dílem, které by mne navždy ovlivnilo. Kreslím od dvou let a umění jsem měla tak nějak odjakživa v sobě. Hodně mne ovlivnil nástup na uměleckou školu v patnácti letech a s tím spojená komunikace s umělci (například Magdalena Turzová, Jiří Sedlák, Adéla Jánská a další) a navštěvování uměleckých institucí (zejména v Olomouci, Ostravě, Praze). Silně vzpomínám na pražskou výstavu Bormansových rozměrných děl v Rudolfinu – dynamický zážitek. Z posledních let jmenuji výstavu Dvojníci v pražské GHMP – něco neskutečně působivého.

Co podle Vás lidé často na umění vůbec nechápou?

Obzvláště těžké je vysvětlit hodnotu některého umění lidem – laikům – kteří neznají žádný background a konzumují pouze prostřednictvím estetických preferencí. Zejména současné umění – kterému se primárně věnuji – mají lidé potíž pochopit. Mají problém porozumět, že umělecká a estetická hodnota jsou dvě rozdílné vlastnosti, které mohou – ale nemusí koexistovat v jednom uměleckém díle. Mnoho lidí má tendenci upřednostňovat realistická, řemeslně očividně kvalitně zpracovaná díla, a pokud abstraktní či stylizované – tak hlavně hezky barevné a jednoduché k pochopení. Umění je ale vždy odrazem doby, společenského rozpoložení, zároveň se každá umělecká forma, sloh, směr jednou vyčerpá a překoná – následně je třeba přijít s něčím novým. Dále mají lidé někdy obtíž pochopit, proč je umění – obecně kultura – důležitá a proč tento sektor finančně podporovat. Proto je nesmírně důležitá – a náročná – popularizace – a je nutné hledat společné průsečíky a neoddělovat uměleckou komunitu v elitářský a většinové společnosti nedostupný prostor.

Proč má podle Vás smysl se dnes věnovat umění?

Umění vždy fungovalo jako konzervátor společenského rozpoložení a slouží k uchování esence doby, situace, člověka jako člena lidstva a nějaké kultury. Navíc komunikuje danou problematiku, emoci či myšlenku unikátním vizuálním jazykem, který mnohdy zejména ve striktních politických režimech může fungovat subverzivně. Vzhledem k variabilitě vyjádření je umění velmi svobodné a lze jím zachytit a přenést mnoho významů. Umění a kultura vždy přežije, je pro společnost nepostradatelná, lidé potřebují "krásu" – i když je ošklivá, bolestivá a náročná – potřebují únik, pohlazení na duši, prostor pro otevřenost myšlení a sdílení, jako alternativní rozměr reality. Umění je stejně důležité jako jakákoli jiná oblast lidské činnosti – navíc je se vším, co se objevuje v životě člověka – úzce provázáno.

Jakým uměleckým aktivitám se momentálně věnujete a které plánujete?

Aktuálně dokončuji magisterské studium Teorie a dějin výtvarných umění a nedávno jsem absolvovala studijní pobyty v Německu a Belgii. V rámci své diplomové práce se věnuji českému akčnímu umění 90. let v jeho mezinárodních vazbách, přičemž spolupracuji s Tomášem Rullerem a dalšími umělci či uměleckými institucemi. Před několika měsíci jsem měla dvě výstavy, jednu portrétních kreseb, další jako kurátorský konceptuální instalační experiment. Působím jako organizátorka a kurátorka festivalu současného umění v Uničově, který probíhá v letních měsících. Od loňského roku vyučuji na waldorfské střední škole v Olomouci uměleckou tvorbu a dramatickou výchovu, příležitostně se věnuji výuce soukromých výtvarných hodin. Devátým rokem působím jako animátor a bodypainter na dětských akcích, příležitostně je také moderuji a vytvářím doprovodné programy. Jsem zakladatelkou a redaktorkou Art.spot – magazínu o výtvarném umění, aktuálně připravujeme vydání prvního retrospektivního čísla za rok 2025. Obecně se věnuji umělecké kritice a připravuji v rámci univerzitního projektu dva odborné umělecké články k vydání v akademickém časopise. Aktuálně mám také rozepsané povídky a poezii, ze kterých bych v budoucnu ráda učinila sbírku. Pořádám performance a happeningové pouliční aktivity – které mají vyvést lidi z komfortní zóny směrem k zamyšlení se nad sebou a svým působením ve světě a svým vztahem ke realitě světa. Aktuálně mne čeká kurátorování výstavy brněnské umělkyně Terezie Tomkové ve vídeňské galerii Grossraum. Dále pak konference na pražské AVU, kde spolu s panem profesorem Tomášem Glancem uvedeme společný projekt vážící se k ruské umělecké skupině Dvizhenie, k němuž již byla realizována výstava v Muzeu umění Olomouc a plánuje se další. Nedávno mi skončil filmový festival Mladá Kamera, jehož jsem organizátorkou, a již plánujeme a připravujeme další ročník. Zároveň se budu podílet na organizaci nadcházejícího olomouckého festivalu AFO. Novinkou jsou pro mne i právě aktivity spojené s projektem Příběh Obrazu, do nějž jsem se nedávno zapojila.